PDF《DUŠAN JEŘÁBEK》

SBORN?K PRAC? FILOSOFICK? F A K U L T Y BRN?NSK? UNIVERSITY 1968, D

15 D U ? A N J E ? ? B E K C ? R K E V N ? R E F O R M N ? S N A H T v O S V ? C E N S K ? C H C E C H ? C H Od sam?ch po?átk? své vládni moci v ?esk?ch zemích opírali se Habsburkové

0 silu katolické cirkve.

Bylo to spojenectví tradi?ní, v ?echách pak pro obé strany dvojnásob u?ite?né, ba nezbytné. P?da zde byla p?íli? vratká jak pro Habsburky, tak pro reprezentanty církevní ― a to nejen p?ed Bílou horou, ale

1 po n i . Pobělohor?tí Habsburkové se nikdy nezbavili ned?věry k ?ech?m a poko? ?ená země se jim nikdy nestala domovem. ?eská minulost obsahovala pro ně jen hirozbu násilného vzep?ení proti státní autoritě. A tak. 17.

1 18. století bylo v ?e? chách naplněno úsilím státní a církevní moci po zlomení v?eho vnit?ního ― a ov?em

1 vněj?kového ― ?eského odporu. Bylo nezbytné omezit p?edev?ím duchovní svobodu ?eského lidu, vzít mu základnu vnit?ní rezistence. Tento úkol plnila katolická církev ochotně a ne bez úspěchu. Rekatolizace ?esk?ch zemí postupovala poměrně rychle;

?e ov?em nezasahovala p?íli? do hloubky, to se ukázalo v období josefínském po vydání toleran?ního patentu. Po první fázi zdánlivě snadn?ch úspěch? v době pobělohorské za?ínají v?ak agresivní sily cirkve v ?esk?ch zemích vyvolávat zprvu skryt?, pak stále z?e? telněj?í protitlak, kter? p?sobil bud p?ímo jako brzda církevní propagandy, nebo ji aspo zaváděl do kolejí, které málo vyhovovaly církevním autoritám. Protitlak se objevoval a nar?stal zvlá?tě ve vlastních ?adách ecclesiae milltantls. Do po? ?etné a stále rostoucí armády kně?ské za?íná ― o s t a t n ě analogicky jako v j i ? n?ch zemích slovansk?ch ― pronikat a prosakovat vliv prost?edí, které mé b?t ovládnuto. Internacionalismus a nadnárodní unlversalismus, kter? měl b?t ― a ?asto vskutku b y l ― nejsilněj?í zbrani církve, b y l v ?echách naru?ován a otu? pován ze dvou stran: jednak tlakem prost?edí národního, jednak vlivem sociální struktury ?eské, která se promítá sv?m zp?sobem do sféry církevní. Oba tyto vlivy spolu ov?em velmi úzce souvisí. Zálohou a rezervoárem nov?ch mlad?ch kně?sk?ch s i l v ?echách byly pro církev p?edev?ím vrstvy prostého, vět?inou venkovského obyvatelstva, národnostně nejodolněj?lho. Jeho mláde? nacházela v některém církevním ?ádu obvykle jedinou dostupnou mo?nost vzdělání. Církev tak od?erpávala do sv?ch ?ad nejschopněj?í reprezentanty mladé ?eské Inteli? gence a zárove pronikala sv?mi zástupci do samého st?edu lidov?ch vrstev, v nich? vnit?ní rezistence proti duchovnímu znásilování byla nejsilněj?í. ??inek byl dvojstrann? a v?sledek kompromisni. Infiltrace ?eského ?ivlu a ?eského ducha ― tradi?ně p?em??livého, a tedy málo nakloněného bezpodmíne?né my?? lenkové pod?ízenosti ― vedla postupně ke zlidověni a znárodněni kně?sk?ch kruh? v ?echách a tím i k pozvolné proměně církevního p?sobení. Drobné kně?? stvo se pak p?ibli?ovalo zájm?m prostého obyvatelstva tím více, o? víc se roz? ?i?ovala sociální mezera mezi venkovsk?m fará?em a jeho církevní vrchnosti. V samém ?ádu jezuitském slil u? v 17. století tendence k ?eskému a slovan? skému uvědomění někter?ch jeho p?edstavitel?. B o h u s l a v B a l b í n je nej-

124 DU?AN J E M W K markantněj?ím, n i k o l i v?ak ojediněl?m p?íkladem toho. Tento sbll?ovacl proces, kter? ov?em probíhal nestejn?m tempem a kter? ostatně nebyl prost ani mnoha kolizi, pokra?oval

1 v dobách hlubokého baroka a duchovního ?temna v 18. stol., ani? mu církev byla schopna zabránit.1 Vítězn? rakousko-habsbursk? katolicismus upevoval sice v podroben?ch ?echách svou nadvládu, ale dlouhodobé soust?e? děni na cíle v podstatě politické izolovalo tak?ka úplně jeho autoritativní repre? zentanty od soudobého duchovního v?voje Evropy ― nejen protestantské, n?br?

1 katolické. P?itom tento v?voj z?ejmé Ovlivoval f situaci v Rakousku a jmeno? vitě v ?echách. Doklady toho nacházíme dokonce u? hluboko v 17. století. Tak ?.

1652 je ?alován jezuity velk? katolick? reformátor v ?echách kapucin V a l e - r l á n M a g n l (stejně jako ?ada dal?ích odp?rc? násilného pokatoli??ovánl ?ech] z jansenismu. Stejně jako Jansenlus ― a jako P a s c a l ve Francii ― zastává

1 kruh Valerlána Magnl názor, ?e nábo?enskou v?chovu ?lověka lze pro? vádět n i k o l i mocensky, ále jen cestou vnit?ní proměny, vnit?ního p?esvěd?ováni. Nic vzdáleněj?ího nemohlo b?t zájm?m státu, kter? v rekatolizaci odbojn?ch ?ech? viděl p?edev?ím úkol politick?, ne duchovni;

nic clzej?iho jezuit?m, pro které násilí znamenalo nejkrat?i a nejp?lměj?l cestu ke ?spaseni pobloudil?ch ― a hlavně k upevněni vlastni pozice uvnit? církve l uvnit? státu. Okol ― pokud jde o oblast rakouskou ― b y l o to tě??í, o? rychleji se v západní Evropě ?í?ila nábo?enská tolerance, ba

1 úplná skepse. Otcem této moderní nábo?enské skepse byl p?edch?dce francouzsk?ch racionalisto 18. století P l e r r e B a y l e , autor slavného Historického a kritického slovníku. P?ede? v?ím on ukázal na neudr?ltelnost a protlrozumovost nábo?ensk?ch dogmat a postavil tak do otev?eného protikladu rozum a víru: tuto Jeho my?lenkovou d?slednost a odvahu nesdíleli po něm ani mnozí z těch, kdo? se k nSmu hlásili. Racionalista Bayle neměl smysl pro citové vzruSující hodnoty nábo?enské ani pro rezignující pokoru pfed v?lí bo?í. Nerozumél proto Komenskému a Jeho oddané ví?e v záchrannou vy?Sl moc;

stejné clzl a nepochopitelné mu byly mystické nálady Komenského. Touto svou averzí ovlivnil Bayle do zna?né míry

1 názory ?eského osvícenství.2 Od nábo?enství odděloval Bayle d?sledné morálku, od církve stát. ― V tom se s Baylem shodoval Jeho o málo starSI anglick? sou?asník J o h n L o c k e , kter? Jinak nesouhlasil s názory o rozpornosti viry a rozumu a usiloval slu?ovat neslu?itelné. Aby nemusll p?ipustit logickou neudr?ltelnost ?zjeven?ch pravd nábo?ensk?ch, odmítal bo?ské autorství v?emu, co odporuje rozumu. ― K r?stu a ?í?ení tendencí nep?átelsk?ch nábo?enství (nebo aspo jeho oficiální po? době) vydatně p?ispívalo mezi evropskou Inteligencí dílo Baylov?ch následovník?: Jednak francouzsk?ch encyklepedlst?, Jednak dílo Montesquleuovo a Yoltatrovo. P?iro? zené zákony národ?, respekt k anglickému konstltuclonallsmu, zlomyslná voltairovská neúcta ke slepé poddanosti rozumu v??i nábo?enskému dogmatu, pochybova?nost o vSem, o Bobu stejně Jako o radikálním atelsmu ― to byly Impulsy, které dorá?ely na liberální my?leni mladé bur?oazie evropské, utvá?ely Je a r?znou měrou, r?zn?mi modifikacemi se projevovaly v Jejím dal?ím názorovém v?voji v 18. a 19. století. Pokud jde o ?eské země, nelze tvrdit, ?e by zde v době p?edobrozenské a obro- zenské nabyl někdy rozhodující p?evahy proud úplného nábo?enského skepti? cismu a d?sledného racionalismu. ?eská tradice ― z hlediska nábo?enského nazíráno ― byla reforma?ní, n i k o l i protinábo?enská. Nejd?sledněj?i odp?rci ?ímského unlversallsmu nep?estali se nikdy pova?ovat za věrné zastánce k?es? ?anské viry. Boj b y l z jejich strany veden ne proti k?es?anskému nábo?enství, ale za ně, za jeho vy??í, morálněj?í koncepci, za jeho ?ist?í, p?vodněj?í podobu a v?klad. Povědomí této tradice nepochybně trvalo i v pokatoll?těn?ch ?echách 18. století;

proto spi?e ne? proud radikálního skepticismu uplatoval S

9 zde onen posto], kter? v západní Evropě zaujímali reprezentanti tzv. k?es?anského osvícenství. Tento postoj se opíral o názor, ?e oficiální církve ― v?etně katolické ― je C?RKEVN? REFORMN? SNAHY V OSV?CENSK?CH CECH?CH

125 t?eba podrobit základním vnit?ním zmSnám a reformám, má-ll v?bec nábo?enská víra, jak s l to tito reformáto?i up?ímně p?áli, z?stat duchovní bází moderní evropské spole?nosti. Barokně osvícensk? rozpor citu a rozumu byl v?chodiskem těchto snah. Svár citu, tou?ícího po Bohu, a rozumu, kter? se ví?e vzpírá ― toto drama se odehrálo v klasické podobě v du?i Pascalově. Pascalova nábo?enská filosofie, blízki Jansenismu (a proto také církví kace?ovaná), mdlá v Cechách obdobu v díle premonstráta a opata strahovského Hleronyma Hirn- halma (1637―1679). Také Jeho hlavni dílo (Medltatlones), zamí?ené proti jezuitské novoscholastlce, bylo dáno na Index jako církvi nep?átelské;

nedlouho p?ed smrti musel se Hlrnhalm dokonce bránit proti na??ení z atelsmu, které na něho vznesli jezuité. V první t?etině 18. století, v době vrcholné vlády baroka u nás, popularizoval v Cechách reformní katolicismus hrabě F r a n t i ? e k A n t o n í n S p o r e k. Cti?ádostí tohoto mecená?e umění, odp?rce jezuit? a snad

1 zakladatele první zedná?ské ló?e u n á s

3 bylo vytvo?it v Cechách obdobu slavného klá?tera Jan- senlstlckého Port Royalu;

k tomu ú?elu měl slou?it jím zalo?en? klá?ter v Hra? di?ti Chou........